Zapomenutý krajan Miroslav Janů znovu u sešívaných

Sejde z očí, sejde z mysli. Toto rčení přesně platí na Miroslava Janů (nar. 8. 11. 1959). Na odchovance českobudějovického Dynama si ani při stém výročí klubu nikdo nevzpomněl. A to na Střeleckém ostrově kopal od žáčků až po dorost, než přišlo hlasité volání stověžaté Prahy a vydařené angažmá v Edenu u sešívaných. „Hrál jsem tam deset let,“ pravil novopečený slávistický asistent, který se na místo činu vrátil po předlouhých sedmnácti rocích. V lize patřil svého času s kapitánskou páskou na levém rukávu k výrazným postavám.

„Naposledy jsem byl dva roky v Indonésii,“ řekla hned na úvod bývalá opora zadních řad Slavie Praha. „Volal mi Karel Jarolím, jestli bych nechtěl dělat u něho ve Slavii asistenta. Dobře se známe, dlouho jsme spolu hráli, tak jsem na to kývnul,“ prozradil, jak se dostal znovu do klubu, ve kterém strávil drtivou většinu své hráčské dráhy.

Na zastávku, která voní dálkami, exotikou a dobrodružstvím, vzpomíná velice rád. Na začátku devadesátých let si ji po přestupu do Bohemians Praha vyzkoušel nejdříve jako hráč v Malajsii, kam odešel společně s Netoličkou a Denkem, jehož vystřídal Váňa. Klub Sabah, ležící na severovýchodním cípu ostrova Borneo, nejprve trénoval anglický kouč Piet Wright, který vyznával tvrdý anglický styl. S příchodem českého trenéra Sedláčka se hráčům přece jen o něco ulevilo. „Bylo to hrozné, trénovat od osmi od rána, kdy bylo třicet stupňů a velká vlhkost.“ Mezitím si na chviličku odskočil vypomoct na pár zápasů třetiligové Viktorii Žižkov, po Slavii a Bohemce tak odváděl služby na postu stopera třetímu pražskému klubu.

K dalšímu dobrodružství si vybral tentokrát v trenérské roli Indonésii. „Fotbal tam šel neskutečně nahoru. Navíc teď zvýšili počet cizinců na pět, hraje tam hodně Argentinců, Uruguayců, všechno výborní fotbalisté. Nemají práci, tak chodí tam. Takoví cizinci u nás nejsou. Měli jsme stadion pro pětadvacet tisíc diváků a pořád bylo plno. V tomhle směru jsou šílenci,“ chválil si vynikající atmosféru v tamní lize. „Člověk se vrátí k nám a myslí, že se hraje nějaký přátelák. Akorát se Spartou to má atmosféru.“ 

Po dobu dvou let byl na exotické štaci sám, bez rodiny. „Přiletěli za mnou vždycky na prázdniny. Byli tam se mnou dva měsíce a zase odletěli. Když už jsem měl toho v průběhu roku plnou hlavu, tak jsem přiletěl na týden, na čtyři dny.“ Na trenérské lavičce sbíral mimořádné vavříny. PSM Makassar, tým z jižní části ostrova Sulawesi, získal pod jeho vedením dva tituly. „Dva roky jsme hráli asijskou Ligu mistrů, nádherné zápasy, když chytnete dobrého soupeře, jako že ho chytnete. Třeba proti Yokohama Marinos by měly české kluby velké problémy,“ vyzdvihl úroveň asijského fotbalu. Asijskému AFC Champions League dominují v posledních letech především japonské a korejské týmy. „Byla to nádhera,“ uzavřel téma trénování v Indonésii budějovický rodák.

Současný asistent trenéra začal s fotbalem pod vodárenskou věží. Šikovný obránce či záložník se rázem v dorostenecké kategorii propracoval až do reprezentace a odtud už je k velkému přestupu blízko. „Jezdil jsem z Budějovic na srazy za trenéra Packerta. A tam si mě slávisté, ještě za trenéra Jareše, všimli. V sedmnácti letech, to jsem byl ještě ve čtvr?áku, jsem šel do Slavie,“ popsal Miroslav Janů cestu k sešívaným. „Ligový dorost v Budějovicích jsme měli výborný. Pod trenérem Rynešem hráli Míra Čížek, Franta Straka, Franta Řezníček, Láďa Ryneš, Míra Brožků, Honza Šváb. Už od žáků, kdy nás trénoval pan Kyslík, se nám dařilo,“ řekl jeden z trojlístku talentovaných hráčů, kteří se vydali za fotbalem do Prahy. „Já šel s Mírou Čížkem do Slavie, Franta Straka do Sparty. Vlastně ta tradice pokračuje dodnes. Jednou za tři roky se někdo urodí, vylítne, jako naposledy Sivok. Je vidět, že v Budějovicích je dobrá základna,“ poznamenal ke kvalitní práci s mládeží v českobudějovickém Dynamu. V sešívaných barvách se objevila pěkná řádka jeho krajanů, mj. Ziegler, Cipro, Frydrych, Žák, Poborský, J. Lerch, Vácha… Z dnešní generace drží štafetový kolík Martin Latka.

Po příchodu do Prahy ale neměl Miroslav Janů na růžích ustláno. „Když jsem přestoupil do Slavie, byl kádr áčka hodně silný. Neměl jsem šanci se do něj dostat,“ uznal kvalitu slávistického souboru. Co jméno, to pojem. V obraně kralovali Pauřík s kapitánem Ciprem, záloze bratři Herdové, útoku velel rychlonohý František Veselý, mistr Evropy z Bělehradu. „Zpočátku jsem tedy hrál dorosteneckou ligu.“ Po návratu z vojny si vysloužil přezdívku „Dub“, protože před ničím neuhnul, a následně i nepostradatelnou pozici ve slávistické obraně. Rázem si řekl i o dres olympijského národního mužstva. „Odehrál jsme asi něco kolem třiceti zápasů,“ přiblížil k účinkování v reprezentačním trikotu, kde nastupoval i na kraji obrany a zálohy. V dresu olympijské reprezentace se objevil poprvé v Malajsii. Populární turnaj Mardeka v Kuala Lumpur se stal v roce 1987 kořistí československých olympioniků. Se Slavií okusil chu? Poháru UEFA v roce 1985. Po třetím místě v lize poměřila síly se skotským FC St. Mirren. V Glasgowě ale nevydržela nápor domácích v prodloužení a skončila v první kole.